Galerie Portheimka otvírá muzeum skla

Výprava Arthouse Hejtmánek tentokrát zamířila do letohrádku Portheimka na pražském Smíchově. Ojedinělá barokní stavba se zajímavou minulostí, navíc nacházející se v těsné blízkosti rušné křižovatky Anděl, se v posledních letech do kulturního dění příliš nezapojovala. O to zvědavější jsme byli, když jsme mířili do přilehlého parku Portheimka, který zažíval nebývalý ruch. Ve čtvrtek 28. 6. 2018 se totiž oficiálně otevřely brány nového muzea skla.

Museum Portheimka

Dá se říci, že tento počin je pražským unikátem. Na vytvoření totiž spolupracovala radnice se známým Museem Kampa. „Specializované muzeum skla Praze doposud chybí. Předpokládám proto, že pomůže návštěvnosti Portheimky, která má výhodnou polohu v centru Smíchova,“ nechal se slyšet Lukáš Herold, zástupce starosty Prahy 5.

Šéfkurátorka Musea Kampa Helena Musilová k tomu říká: „Tvoříme jedinečný zážitkový prostor, který bude evokovat krásu a rafinovanost baroka, ovšem pomocí současných uměleckých předmětů a občas i velmi aktuálních technologií. Návštěvnící budou moci navštívit Kapli, Jídelnu, Zahradu, Kabinet kuriozit či Sál s lustrem. Každý prostor by měl být jiný, překvapující a inspirativní. Letohrádek je v mnoha směrech unikátní.“

Portheimka – perla Smíchova

Nezbývá, než dát paní kurátorce Musilové za pravdu. Letohrádek vystavěl pro sebe a svou rodinu ve dvacátých letech 18. století architekt Kilián Ignác Dientzenhofer jako typické letní sídlo vrcholného baroka, které si budovaly zámožné aristokratické rodiny. Patrový objekt, po stranách zakončený pavilony, zdobí štuky a barokní plastiky, jako je dvojice alegorických bust symbolizujících Den a Noc. V  mramorovém sálu se dochovaly alegorické fresky, které zhotovil Dientzenhoferův přítel a kmotr jeho dětí Václav Vavřinec Reiner.

Později získal objekt František Ferdinand Buquoy, který nechal upravit zahradu v rokokovém stylu a vystavěl zde skleníky, zejména módní oranžérie a fíkovny. Patrně koncem 18. století byla k letohrádku přistavěna dvě boční křídla v klasicistním slohu. Jižní bylo odbouráno při stavbě sousedního kostela. Poté rezidenci odkoupila průmyslnická rodina Porgesova z Portheimu, po nichž je objekt dodnes pojmenován. Na zahradě založila továrnu na výrobu kartounu (speciální bavlněné tkaniny), jež patřila k nejvýznamnějším podnikům svého druhu v rakouském císařství. Za Porgesů se v mramorovém sále konávaly večery spojené s komorní hudbou, kde své hudební nadání předvedl i mladý Antonín Dvořák. V držení rodiny zůstala Portheimka až do čtyřicátých let 20. století, kdy došlo k zestátnění.

Portheimka dnes

Nás však nyní zajímá hlavně současnost a jak si autoři poradili s expozicí a interiéry. Připomeňme, že se jedná v podstatě o dvě události. První z nich je otevření muzea a stálé expozice skla a druhou, taktéž velmi významnou je výstava Karen LaMonte: Oděná světlem.

Karen LaMonte se narodila na Manhattanu a v USA také studovala (1987–1990 Rhode Island School of Design, obor malba, grafika, sklo, prof. Bruce Chao). Poté ji osud zavál do Prahy, kde díky udělení Fulbrightova stipendia absolvovala postgraduální studium VŠUP v ateliéru skla, prof. Vladimír Kopeckého. V Praze také Karen LaMonte od roku 1999 žije.

Již při studiích rozvíjela ideu šatů z křišťálového skla, což někteří označovali za banální nápad bez hlubšího obsahu. Umělkyně se ale nenechala odradit a nakonec díky zkušenosti sklářů ze severočeského Železného Brodu dokázala své myšlenky realizovat. Jako funkční se ukázala technika, kterou předtím rozvinula a světově proslavila umělecká dvojice prof. Stanislav Libenský (1921–2002) a Jaroslava Brychtová (*1924), tavení skla ve formě.

­

Skleněné šaty fascinují svou dokonalostí a křehkou krásou. Snové metaforické objekty, tajemná průsvitnost matných povrchů i objemová reálnost bohatě zřasených látek kontrastuje s odhmotněnými, spíše tušenými otisky absentujících ženských těl uvnitř zářivé hmoty. Na výstavě jsou však k vidění i díla, která se této poloze vymykají a dokazují, že autorka ovládá i jiné formy vyjádření, kterými jsou třeba cyklus zrcadel s odrazy lidských tváří, série kimon z keramiky, bronzu, litiny a skla, nebo obřího mraku z carrarského mramoru.

Jedná se o více než důstojné zahájení provozu nové galerie a je možná trochu škoda, že v zástupu promlouvajících řečníků, úředníků, zastupitelů a kurátorů, se na autorku trochu zapomnělo.

Sklo jako umění

Tak zní název stálé expozice, kterou rozhodně doporučujeme navštívit. Přestože jsme měli možnost si prostory projít a exponáty prohlédnout, díky množství slavnostně naladěných hostů byla kapacita interiérů Portheimky brzy naplněna, či spíše přeplněna. Zvolili jsme tedy taktický ústup a do expozice jistě zavítáme později v době, kdy bude větší klid a více prostoru. Některá díla si o to přímo říkají a přeci jen potřebují trochu „více vzduchu“.

Řada vystavených prací pochází z původní sbírky Medy a Jana Mládkových, kteří české skláře neúnavně sledovali a jejich díla vystavovali ve svém washingtonském domě, čímž pomáhali šířit slávu českého skla,“ prozradil předseda správní rady Musea Kampa Jiří Pospíšil.

Jako ochutnávku nabízíme galerii fotografií a krátký úryvek z oficiálního textu: Na bohatou historii sklářství trvající několik tisíc let navázal v druhé polovině 20. století nový umělecký obor, tzv. ateliérové sklo. Ze skleněného materiálu začala vznikat díla srovnatelná se současným malířstvím a sochařstvím. Ohniskem rozvoje se stalo bývalé Československo a jména osobností jako Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, Miluše a René Roubíčkovi, Václav Cigler, Vladimír Kopecký, Jiří Harcuba, František Vízner a další začal s úctou vyslovovat celý sklářský svět.

Ve vile Portheimka jsou díla těchto i dalších proslulých sklářských umělců naistalována tak, aby podtrhla její barokní atmosféru. Jednotlivé místnosti navozují náladu několika prostor sloužících v oné době k reprezentaci, povzbuzení duše, zábavě a potěše oka.