Otrlejší jedinci z Arthouse Hejtmánek navštívili obnovenou premiéru legendárního představení z roku 2009 Rain Dance (verze 2.0). Za představením, jehož původní verze vznikla v roce 2009 v MeetFactory, stojí umělecká skupina HANDA GOTE Research & Development. Pokud samo uskupení je jen stěží zařaditelné, o představení to pak platí měrou vrchovatou! Dle vlastního manifestu je Handagote umělecká skupina pracující na pomezí divadla, současného tance, vizuálního umění, hudby, performance a konceptuálního umění. Série představení proběhla v prostoru Venuše ve Švehlovce.

Představení samotné si bere na mušku nešvary konzumní společnosti, což může znít velice otřepaně a prvoplánovitě. Řekněme si upřímně, často se taková představení a projekty skutečně lacinému klišé nevyhnou a nic nového nepřináší. Způsob jakým Handa Gote ve svém performance „Upozorní na mnohé závažné problémy světa” je však značně odlišný.

„rain dance“

1. Jakákoliv aktivita mající za cíl vyřešení hardwarového problému při očekávání nulového efektu.

2. Jakýkoliv sled mysteriozních akcí provedený směrem k počítači, za účelem dosažení jistého cíle. Obvykle omezeno na rituály obsahující zaklínání a podobné psychické aktivity. Voodoo programování, černá umění, programování kultu cargo, mávání mrtvým kuřetem, čtení runových znaků na deskách tištěných spojů.

Na pódiu se neodehrává žádný příběh, činohra, žádné klasické drama. Kdo něco takového očekává, bude pravděpodobně zděšen sledem událostí, kterých bude v Rain Dance svědkem. Už koncepce scény a rekvizit napoví mnohé. Jako světelné filtry jsou použity reklamní igelitové tašky supermarketů a lahve od vína, které Tomáš Procházka musí napřed vypít. Opékače nesoucí značky Mercedes a Nike připravují tousty, jenž o něco později poslouží jako otrávené “hroty” šípů s reklamními letkami, kterými se protagonisté vzájemně rituálně zastřelí. Vše doprovázeno projekcí diapozitivů a podivuhodných filmů ze starých 8mm promítaček, za zvuku archaického soundsystému.

Mezi jednotlivými částmi představení pak hlas z magnetofonu přesně – a pokud zde říkáme přesně, myslíme opravdu PŘESNĚ(!), popíše co se bude na scéně odehrávat, aby nevyvstaly pochybnosti, čeho jste vlastně svědky. Magické rituály, kabalistický průzkum jména slovutné módní značky, lov reklamní igelitky, uctívání peněz, ochranná magie, tanec konzumu a další bizarní úkony odehrávající se na pódiu v provedení pánů Tomáše Procházky, Jana Kalivody (ten nahradil Roberta Smolíka z původní verze) a Jana Dörnera vás pobaví a zneklidní zároveň. Absurdní smršť akcí je korunována hrou na kytary, či vlastnoručně zkonstruované nástroje (např. zahradní konev s mikrofonem) a těžko definovatelným zpěvem přes mikrofony umístěnými v PET lahvích.

Trvalo dlouho než se nám podařilo z hlavy dostat hippie popěvek Look What They’ve Done to My Song Ma (Melanie Safka), nebo rozdýchat Procházkovo provedení písně We are the Robots od Kraftwerk. Zvuky a hluky zahrnují reprodukci ze starých poškrábaných desek. Během představení Zaslechnete Sex Pistols, stejně jako Mahlera, klasickou hudbu a jazykové kurzy, které jsou zkreslovány, upravovány a mixovány na “udělej si sám aparatuře” v reálném čase.

Některé scény jsou vysloveně hypnotické. Třeba ta, kdy Kalivoda poklekne v ochranném kruhu z roztlučených médií a videopásek, vyrobí si papírovou obličejovou masku, kterou zapálí a přímo na hlavě si ji nechá shořet. Pod ní je ukryta další maska – teď již ohořelá “tvář” s prázdným pohledem a podivným šklebem. Pocit který zůstává, je těžko definovatelný, zneklidňující. Totéž se dá říci vlastně o celém představení. /Foto Roman Mikeš/

Přijde vám předchozí text trochu chaotický, či neuspořádaný? Stále nevíte co si vlastně o představení myslet, nebo co si o něm myslíme my? Pak jdete správnou cestou. Přesně takové se nám představení Rain Dance jeví. Je otázkou, jaký smysl má přehlídka triček s heavy metalovými motivy, jaký účel plní některé prováděné rituály, proč sledujeme diapozitivy z dětství jednoho z protagonistů a co znamená podivný zvukový doprovod a výběr písní.

Zdá se ale, že nakonec se v divákově hlavě tento surrealistický výbuch akcí a scén, který atakuje doslova všechny smysly, poskládá do výsledného obrazu, který dává smysl. Teprve díky vlastní interpretaci, asociacím a osobní zkušenosti vznikne v mozku jakýsi záznam “Představení, které přineslo na scénu “selfie” dva roky před tím, než se tento výraz stal slovem roku”. Je možné, že váš pohled na předměty ozdobené nakouslým jablíčkem, dopravní prostředek s třícípou hvězdou na kapotě, magické kartičky a barevné papírky, které směňujeme za další a další nezbytnosti, už nebude stejný. Alespoň na chvíli.

Zneklidňující? Každopádně!