Při přípravě aukčního katalogu se vždy probíráme množstvím děl, autorů, informací a posudků. U některých z nich se ale prostě musíte ponořit hlouběji – Alois Wachsman a jeho obraz Figura, je přesně takový případ. Dražený obraz Vám představíme níže, ale dovolte nám podělit se alespoň částečně i o příběh jeho autora.
Alois Wachsman byl mužem vzácné elegance a světáckého kouzla. Svou družností, nesobeckostí a energičností byl předurčen k roli vůdčí osobnosti své generace, zatímco tvrdohlavá neústupnost, smysl pro dadaistickou recesi a sarkasmus (Jiří Voskovec byl jeho bratranec) ho stavěly do pozice „nad věcí“. Jeho sklon k bezprostřednímu výrazu, dadaistickému vtipu a improvizaci představoval jakýsi korektiv dogmatických teorií a manifestů, jichž byl zapřisáhlým odpůrcem. Wachsman byl nadán neobyčejnou invencí a tvůrčí fantazií. Přicházel stále s novými nápady a podněty, které pak mnohdy využili i jiní.
Wachsman byl osobností všestranných schopností – architektem, scénickým výtvarníkem, malířem. Vlastní těžiště jeho tvorby spočívá právě v díle malířském. Adolf Hoffmeister, jeden z jeho nejbližších přátel, napsal:
„Wachsmanovo dílo je rejstříkem výtvarného úsilí celé svobodné tvůrčí epochy českého malířství. Podívejte se kolem – je tu několik výstav vedle sebe a přece je spojuje nápěv jednoho kouzelného života.“
Jak vystihl Hoffmeister: „Na svých toulkách obyčejností města či na poutích s obyvateli nocí často objevil a letmo zapsal dramata námětů, která opakovaly generace jako novinky a výboje. (…) Nedovedl se uplatnit a prosadit. Nevynutil si kurs na trhu umění. Ač měl pro to všechny předpoklady proklatého básníka, božského lajdáka, podivína výstředníka i osobní popularity. Příliš dobře se bavil na tomto světě na účet všech a všeho. Dovedl se neúprosně posmívat každé profesorské nadutosti, opatrnictví, malosti, měšťáctví, snobství a úředničině. Ba skoro bych řekl, že v podstatě nenáviděl dokonalost, protože mu nebyla dost lidská.“
Alois Wachsman byl profesí architekt (studoval u Antonína Engela a Josefa Fanty na ČVUT a Josefa Gočára na Akademii výtvarných umění v Praze) a v letech 1928-1936 působil jako projektant v ateliéru Josefa Gočára, který si ho pro jeho obdivuhodnou architektonickou invenci velmi vážil. Své poetisticko-puristické koncepty, reprodukované např. v měsíčníku Volné směry, však mohl převést do prováděcích plánů jen v nemnohých případech. V Gočárově ateliéru se podílel např. na návrhu kostela sv. Václava v Praze – Vršovicích či projektu budovy Národní galerie na Kampě (nerealizováno). Samostatně projektoval v roce 1934 letovisko Medlov u Nového Města na Moravě. Zabýval se také bytovou architekturou i designem automobilů či lokomotiv. Jeho návrhy nábytku z kovových trubek byly průkopnické. Karel Honzík ho neváhal prohlásit za jeden z největších architektonických talentů, jaké jsme měli. Jeho jméno ale zůstalo skryto za „značkou“ Gočárova ateliéru. Bytostně bližší mu bylo malířství, protože mu – na rozdíl od architektury – umožňovalo realizovat bezprostředně.
Jakousi syntézu Wachsmanovy architektonické erudice a překypující fantazie představují jeho scénické návrhy pro Osvobozené a Národní divadlo v letech 1934-1937. Nejuhrančivější je surrealistická výprava Shakespearovy „Bouře“, uvedené v Národním divadle pod názvem „Prospero“ (premiéra 4. 11. 1937, režie K. Dostal, hudba M. Ponc).
Wachsman pocházel z kultivovaného rodinného prostředí. Jeho otec, zubní lékař MUDr. Alois Wachsman, měl v Ostrovní ulici v Praze svou ordinaci a byl velmi originální osobnost. Jak vzpomínal Karel Honzík: „Pacient nikdy nevěděl docela přesně, zdali lékař žertuje nebo mluví-li smrtelně vážně. Propouštěl z ordinace s ironickými poznámkami, které doprovázel mrkáním oka. Povzbuzoval, ale současně připouštěl nejhorší katastrofy, otekliny smrtelné. Už v něm samém sídlil wachsmanovský génius s nespornými prvky DADA.“ Prastrýc mladého Aloise, Bedřich Wachsmann (1820-1897) a strýc téhož jména, také Bedřich Wachsmann (1871-1944), byli malíři. Příbuzenské vztahy poutaly Aloise Wachsmana k rodině Pinkasů, Voskovců a ke spisovateli Arnoštu Procházkovi, zakladateli Moderní revue.
Gymnázium v Křemencově ulici – tzv. „Křemencárna“, kde Wachsman začal studovat, byla nejsilnějším ohniskem mladé generace, která se později sjednotila v Uměleckém svazu Devětsil, oficiálně ustaveném v říjnu 1920 pod vedením Karla Teigeho. Wachsman patřil k zakládajícím členům. Spolu s architektem Josefem Havlíčkem a básníkem Josefem Fričem tvořili excentrickou trojici, která se triumfovala v „američkách“ a úzkých střevících a které se říkalo jejich vlastní přezdívkou „hošíci“. Dokonce si vymysleli vlastní recesistickou řeč.
Na slavné Jarní výstavě 1922 (Dům umělců / dnešní Rudolfinum, Praha) byl Wachsman z jedenácti autorů (K. Teige, F. Muzika, A. Hoffmeister, B. Piskač, B. Stefan, B. Feuerstein, J. Šíma ad.) zastoupen největším počtem děl, a to ve stylových polohách magického realismu a primitivismu, typických pro estetiku raného Devětsilu. Úvod katalogu byl jen velmi krátký, protože ostatní vystavující tehdy poněkud usměrnili Teigeho teoretickou autoritu. Wachsman s Havlíčkem si z hlavního teoretického mluvčího Devětsilu „tropili šašky a jiné vozembušiny“, a proto také Teige Wachsmanovi nikdy nepřál. Osobní rozpory a Teigeho nový program hlásající zánik tradičního malířství vedl k secesi z Devětsilu a vzniku tzv. Nové skupiny (A. Wachsman, A. Hoffmeister, F. Muzika, B. Piskač, J. Jiříkovský, J. Lauda ad.), která v podstatě dořešila program proletářského umění. V letech 1923-1925 vytváří Wachsman monumentální kresebná zátiší, zobrazující nejprostší věci obyčejného života, odhmotněná subtilními barevnými tóny pastelu.
Po tříleté odmlce věnované studiu architektury na AVU v Praze a druhé cestě do Paříže (1928) začíná autorovo nové tvůrčí období ve znamení lyrického a imaginativního kubismu, jež vyvrcholilo jeho účastí na výstavě Poesie 1932, kterou za SVU Mánes organizoval (zastoupeni m. j. M. Ernst, S. Dalí, P. Klee, J. Miró, J. Štyrský, Toyen, F. Muzika, J. Šíma, E. Filla, A. Hoffmeister).
Wachsmanův nedogmaticky pojatý surrealismus (1934-1938), zejména veliká plátna z let 1934-1935 s mytologickými, biblickými, historickými a osobními tématy, představují autorův ojedinělý vklad do historie imaginativního umění, a to i v evropských souvislostech.
Po částečném rozpuštění Gočárova architektonického ateliéru roku 1936 přijímá Wachsman, také kvůli zhoršujícímu se zdraví (projevila se u něj tuberkulóza, k níž měl rodovou indispozici), místo výtvarného poradce pro textilní tisk ve firmě Josefa Sochora ve Dvoře Králové, kde setrval až do své smrti roku 1942. V posledním období (1939-1942) intenzivně studoval technickou stránku malby a soustředil se, v obdivu k tradicím starého umění, zejména na různé druhy temper na dřevěném podkladě. Poután často nemocí k domovu, vytvářel obrazy zátiší „hmatatelné smyslnosti“, věcnější než ty z dvacátých let. Souběžně vznikající obrazy s biblickou (převážně novozákonní) tematikou mu byly symbolickým prostředkem k vyjádření dramatických vizí válkou ohroženého a ničeného lidství a zároveň niterně rezonovaly s jeho založením.
Řada uměleckých vlastností spojuje Aloise Wachsmana s jeho kolegy z Devětsilu, s Františkem Muzikou, Josefem Šímou, Jindřichem Štyrským, Toyen. Také on vyšel z kubismu, civilismu, poetismu a v polovině třicátých let dospěl k surrealismu. Z celé generace však zůstal nejvíce věrný civilismu svého mládí, který v určité formě proniká i do pozdních děl. Alois Wachsman – vždy poněkud sebeironický, primitivisticko-naivní, naznačující odstup od pevného dogmatu. Své malířské krédo vyjádřil snad nejlapidárněji v rozhovoru pro „Rozpravy Aventina“ v roce 1932: „Já myslím, že se prostě musí tropit a tropit a pořád tropit.“
Posuzovaný obraz „Figura“ je bravurní realizací lyrického kubismu, v němž Wachsman volně navázal na Picassův příklad, aby došel až k radikálně redukovanému, znakovitému tvaru. Vítězslav Nezval si zcela správně povšiml, že Wachsmanovy kompozice připomínají „malované plastiky“, tedy jakési abstrahované figurální skelety. „Jak bizarně vidí Wachsman. (…) Našel pro své vizionářství krajně elementární formu. (…) Ať žije Alois Wachsman a jeho vášeň pro hazardní hru.“ (V. Nezval, Poesie 1932, Volné směry, roč. XXXIX, 1932, s. 202) Nezval těmito slovy přesně vystihl charakter Wachsmanovy tvůrčí osobnosti – jeho veselost a smysl pro dadaistický humor, které se do jeho tvorby přenesly jako svébytná hra – s věcmi, pojmy, tvary, vzpomínkami; hra nikoli bez rozmyslu, ale hra velmi intelektuální.
Domnívám se, že obraz „Figura“ byl kromě dvou doložených výstav (Wachsmanova posmrtná výstava roku 1947 a výstava v GHMP na přelomu let 1970/1971) prezentován na autorově samostatné výstavě na jaře roku 1931 v Aventinské mansardě. Obdobně koncipovaná abstrahovaná stojící postava, proměněná v prostý znak, je reprodukována na obálce katalogu. Přesná identifikace vystavených děl je však obtížná – Wachsman záměrně u žádného z děl neuvedl název. Divák tak měl absolutní volnost pro svou představivost. Přesně to dokládala i slova Adolfa Hoffmeistera, který výstavu uvedl: „Každý malíř si může stvořit to, co maluje. Nejde o existující předměty, podoby a výjevy, jde právě o všechno ostatní. Jen o to. Jde o obrazy, čerpané z bezedné studnice poesie, které se promění pod rukama kouzelníků v slova, nebo barvy, nebo zvuky. Dovednost těchto proměn je malířský trik, na který laik nepřijde.“
Posuzovaný obraz „Figura“ je sběratelsky raritním dílem, v němž vyvrcholilo Wachsmanovo výtvarné směřování od konce dvacátých let. Přímo ukázkově se v něm projevuje Wachsmanův bytostný sklon k nadsázce a výtvarné experimentaci, který z něj činí jednoho z nejzajímavějších umělců první poloviny dvacátého století.
Autor:
PhDr. Rea Michalová, Ph.D.,
Historička umění a kurátorka
Srdečně zveme všechny milovníky umění na VEČERNÍ AUKCI 2018 již tradičně konanou v naší galerii v pražské čtvrti Bubeneč. Předaukční výstava bude probíhat v prostorách Arthouse Hejtmánek, Goetheho 17/2, Praha 6 od 19. 11. do 05. 12. 2018, (Po – Ne: 10.00 – 18.00)
Napsat komentář