Již jen do 16. února máte možnost navštívit výstavu Paralelní pozdravy – v Experimentálním prostoru Roxy/NoD vystavuje Anna Hulačová společně s Janou Vojnárovou. Jana Vojnárová ve svých pracích vychází z malby a koláží, ve kterých používá rodinné a osobní fotografie, či fotografickou dokumentaci slovenského folklóru.
Výstava je oficiálně prezentována jako „komunikace dvou medií, které jsou fyzikálně odlišné, ale existuje mezi nimi jakési tematické pouto, které funguje jako vstupní brána k průniku z jednoho světa do druhého a naopak. Fyzické propojení sochy a malby, vzájemně do sebe vstupujících, se rozehrává v charakteristické prostorové architektuře výstavy, která přesahuje tradiční prostor galerie. Výstava tak vytváří různé imprese odehrávající se na pomezí science fiction a historické reference: v komunikaci a prolnutí děl obou autorek vnímáme přímé náznaky vstupování do různých časových dimenzí, paralelních světů a vesmírů, které plodí různé fyzické mutace.
Těžko říci do jaké míry se zde prolínají vesmíry a paralelní světy, ale už samotnou instalací navozuje výstava dojem jakéhosi dialogu mezi umělkyněmi, jejich díly a samozřejmě zjevnými i tušenými souvislostmi a příběhy probíhajícími na pozadí této interakce.
Ač je výstava i úvod tohoto článku věnován společné výstavě, rádi bychom se soustředili na Annu Hulačovou, kterou s Arthouse Hejtmánek mimo jiné spojuje i spolupráce na “Balkonu sběratele” v rámci jednoho z minulých ročníků Designbloku.
Anna Hulačová absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění, kde studovala v ateliérech Jaroslava Róny a Jiřího Příhody a v současnosti je asi jednou z nejvýraznějších umělkyň nastupující generace. Zájem o její díla stoupá nejen u nás, ale stále více i v zahraničí. V roce 2016 získala Anna Hulačová cenu Osobnost roku za nejvýznamnějším umělecký počin roku. Stala se tak teprve druhou ženou a historicky zatím nejmladší držitelkou, tohoto ocenění. Cenu Osobnost roku organizují časopis Art+Antiques a portál Artalk.cz ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Chebu. Porotu zaujal především její projekt ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého, ale i její menší výstavy v galeriích etc., INI a ve venkovní Proluce v pražských Vršovicích.
Anna Hulačová je především sochařkou, ale “sochařina” je v jejím případě uchopena s neokázale rafinovanou originalitou. Autorka často zcela ignoruje normy současného sochařství, ale činí tak s neuvěřitelnou přirozeností a úctou k tradičnímu řemeslu a materiálům. Podivuhodným způsobem se vrací i k sakrální funkci figurálního sochařství, která v moderním pojetí takřka vymizela. Sochy pak nejsou jen pouhou figurou, ale často součástí autorčiny performance a přesahují tak do opravdu funkčního propojení s reálným světem. Příkladem mohou být sochy koncipované jako jakési rozšíření úlů a vybavené za tímto účelem v útrobách voskem a včelími pláty. „První takto vytvořenou sochou byl kúros, postava nahého mladíka z časů antického Řecka, protože v tomto období včely symbolizovaly na jedné straně smrt. Dělávaly si totiž úly v dutinách mrtvol. Na straně druhé byla včela symbolem nesmrtelnosti,“ podotýká k tomu sama Anna Hulačová.
Tvorba Anny Hulačové nese mnohé prvky tajemství a vlastního pojetí české i světové mytologie a vnímání vesmíru. V jejích dílech se prolínají mikrokosmos s makrokosmem resp. autorčino vnímání jejich vzájemného vztahu. Dá se vystopovat i autorčin zájem o vědu, sci-fi a vzácný typ humoru, který možná nemusí být každému srozumitelný. Výsledkem pak jsou díla jako Blízká setkání vlastního druhu, kde se mísí odkaz na mimozemské civilizace s asijskou religiozitou v podobě Buddhy. Velikonoční bojovník (2011) pro změnu vyjadřuje autorčino vnímání této tradice. Pomlázkový vetřelec s kraslicovýma očima, nesoucí velikonočního beránka vyvolává mnohé otázky, úsměv i údiv.
Přestože je její tvorba do určité míry jednoznačná, každá z plastik a soch nechává zároveň takřka neomezený prostor pro divákovo vnímání a vlastní představivost. Zde se můžeme vrátit k anotaci výstavy, či spíše k její parafrázi. Imprese odehrávající se na pomezí science fiction a historické reference, nebo vstupování do různých časových dimenzí, paralelních světů a vesmírů, je v tomto případě již na divákovi, tedy na nás samotných.
Autorka nám může jen ukázat dveře, vstoupit už musíme sami.
[…] Například mezinárodní porota Ceny Jindřicha Chalupeckého jeho instalaci považovala za zprávu o stavu současného světa. Ve zdůvodnění ocenění se mj. píše: „Dílo, které může působit coby manifestace a sublimace ryze maskulinních tužeb, snů a energií, je zároveň mimořádnou výpovědí o jejich destruktivním potenciálu, ale také o jejich křehkosti či zatajované něze. Dílo Matyáše Chocholy svět nezmění, ale určitě dokáže divákům jeden z jeho důležitých a příznačných stavů mimořádně intenzivně zprostředkovat.“ Cenu Jindřicha Chalupeckého získal Matyáš v roce 2016 a kromě něho byli nominováni Aleš Čermák, Katarína Hládeková, Johana Střížková a Anna Hulačová, která si odnesla cenu diváků. (O ní a její výstavě jsme psali na blogu Arthouse Hejtmánek před nedávnem – viz Anna Hulačová). […]