Jedenáct příček do nebe na cestě do Tibetu

V letošním konci léta jsme podnikli vytouženou pouť do dalekých oblastí východního Tibetu, o níž možná povyprávíme jindy. Po příletu do hlavní metropole Číny bylo hned naší první zastávkou CCC a jen škoda, že tak nakrátko. Velkou samostatnou výstavu Jiřího Davida, která končí již 10. září 2018 v prostorách Czech China Contemporary Art Gallery (jež nese tuto zkratku CCC), jsme si ale naštěstí stihli prohlédnout.

Galerie je svého druhu jedinečným počinem. S myšlenkou na takovouto soukromou uměleckou instituci přišli manželé A Qin a Jiří Strakovi. (Více o ní se můžete dozvědět i z reportáže České televize ¨CCC jako nové místo pro dialog mezi českými a čínskými umělci” )

Galerie se nachází asi čtyřicet minut jízdy autem od centra metropole ve čtvrti SongZhuang, která se svým charakterem zcela vymyká evropským měřítkům. Tato podivuhodná enkláva se začala rodit prakticky na zelené louce na konci devadesátých let minulého století. V současnosti je zde možné umění vnímat ve více než třech stovkách galerií a muzeí. CCC má číslo 11 a patří k největším z nich.

Architektem budovy je známý brněnský architekt Zdeněk Fránek. Náplní této třípodlažní stavby je galerie se zázemím a příslušenstvím, v zadní části jsou umístěny pronajímatelné ateliéry, z nichž jeden má také pronajatý galerista Zdeněk Sklenář, který ho zapůjčuje mladším českým umělcům, a dále byt a ateliér majitelů. Stavba má strukturu historických čínských staveb s atriem a jsou na ní použity tradiční materiály šedé přepálené cihly způsobem známým z mistrovských staveb českého baroka. Otvor v čelní fasádě dle principů feng shui nasává blahobyt, prosperitu. Stavba nese formální i strukturální odkazy na tradiční čínskou architekturu. CCC byla slavnostně otevřena v roce 2012 výstavou malíře Milana Grygara a soustřeďuje se zejména na české, ale také evropské a čínské umění.

Hned na čelní fasádě kromě proslulé “dírky” upoutává pozornost veliký neonový objekt žebříku, po němž je výstava pojmenována: Jedenáct příček do nebe.

Výstava se nachází v celém prostoru hlavní budovy a zahrnuje obrazy, akvarely, fotografie, videoprojekce a jednu site specifik instalaci. V horním patře je zavěšen pomyslný a zároveň reálný středobod, jeden z motivů, z něhož pak vycházejí další díla. Žulový valoun napůl čistě rozříznutý a vážící osm kilogramů, který nalezl Jiří David na ulici hned na počátku svého pobytu. Od té doby jej v batohu nosil neustále sebou a snažil se ho zasazovat do různých prostředí, jež po té dokumentoval: na přednášky, worshopy, do Xi’anu v provincii Šen-si a také do Tibetu.

Ve spodním patře jsou velkoformátové obrazy instalovány na tmavočervenou zeď vymalovanou dle slov umělce salonní “býčí krví”. Střed galerijního atria vyplňuje kuželovitá hromádka ze směsi slunečnicových semen, jistě okamžitě připomínající tu Aj Wei Weiovu. Při pozorném sledování ale zjišťujeme, že je promíchána v šedavou hmotu společně se skleněnou drtí. Reminiscence dramatického příběhu vzniku výstavy, kdy se před vernisáží obrovské pochozí sklo jedné části střešního světlíku náhle zřítilo přesně doprostřed, na betonovou podlahu a rozříštilo se na tisíc skleněných granulí.

V rozmanitosti tvůrčího projevu realizovaných děl, která naplňují velkolepý prostor CCC, a jež byla vytvořena na místě během jednoho pobytu, spočívá jistě významný díl uměleckého počinu výstavy. Více o přípravě s možností nahlédnout do pocitů uměleckého rezidenta v Číně, v reportáži s Jiřím Davidem.