Ze sbírek PhDr. Jiřího Šetlíka – V Zahradní aukci již zítra!

Jiří Šetlík studoval dějiny umění a estetiku na FF UK (1948-52). Po studiích se věnoval umění a architektuře Českých zemí 19. a 20, století, kubismu a vývoji sochařství, zároveň však sledoval soudobé umění. Publikoval v kulturním a odborném tisku, uváděl a organizoval výstavy. V 6o. letech vydal řadu monografií současných umělců a architektů. Od 70. let vydával samizdatové sborníky, do nichž sám přispíval. Souhrn svých portrétních studií a úvah z let 1976-86 vydal jako samizdat pod názvem Cesty po ateliérech. V roce 2012 vydal zásadní práci Otto Gutfreund: Cesta ke kubísmu. V letech 1958-64 působil v Národní galerii, v letech 1964-68 jako šéfredaktor Výtvarné práce. V roce 1968 byl jmenován ředitelem Uměleckoprůmyslového muzea v Praze (1968-72). Pro své politické názory však ztratil místo a byla mu znemožněna veřejná a publikační činnost. V letech 199o-93 působil jako kulturní rada československého velvyslanectví ve Washingtonu. Po návratu byl jmenován prorektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde působil jako pedagog. Vyučoval — už jako docent — i na FA TU v Liberci. V letech 1994-2005 byl předsedou Společnosti Jindřich Chalupeckého, kterou založil.

Z předmluvy knihy Provázejí mně životem, kterou můžeme vřele doporučit všem milovníkům umění.

Jak jste si pravděpodobně všimli, Jiřímu Šetlíkovi jsme věnovali nedávno samostatný medailonek. Níže pak přinášíme slibovaný výběr uměleckých artefaktů, které Vám nabídneme již v zítřejší Zahradní aukci! Dovolujeme si také upozornit na tradiční animovanou procházku předaukční výstavou, či trochu serióznější 3D on-line prohlídku dražených předmětů. Pokud jste nestihli z nějakého důvodu navštívit nás osobně, můžete to učinit virtuálně. Upozorňujeme, že aukce je skutečně za dveřmi a koná se již zítra 8. 6. 2023! Pokud se chcete zúčastnit neváhejte s registrací. Těšíme se na Vás!

Podobizna Jana Amose Komenského je pokládaná za práci Josefa Vojtěcha Hellicha, žáka Josefa Berglera a Františka Waldherra na pražské Akademii (1824-1836). Po studiích Hellich hodně cestoval. 1840 se stal prvním správcem sbírek Muzea království českého, působil střídavě ve Vídni a v Praze, kde se rychle stal členem pražské vlastenecké inteligence scházející se v rodině lékaře, spisovatele a poslance MUDr. Václava Staňka. Zde se pravidelně setkával s jeho švagry J. V. Fričem, F. L. Čelakovským, jejich manželkami a mnoha dalšími přáteli. Bohuslava Rajská, druhá manželka spisovatele Čelakovského, přivedla mezi ně také Boženu Němcovou, která okouzlila Hellicha natolik, že ji v roce 1845 portrétoval. (Dnes je podobizna součástí sbírek Pražského hradu). Protože společnost kolem rodiny Staňkovy, Fričovy a Čelakovských byla vzdělaná a vlastenecky silně zaměřena, visela i v jejich společenských místnostech podobizna Jana Ámose Komenského, po roce 1848 oblíbené postavy tehdejší uvědomělé a slovansky orientované společnosti. Podle dcery PhDr.J.Šetlíka, podobiznu Jana Amose Komenského, pokládanou za práci Josefa Vojtěcha Hellicha vlastnil už její dědeček. K obrazu je vypracován odborný posudek PhDr. Naděždy Blažíčkové-Horové.

Tematika vesmírných výprav je zde manifestována ručně foukaným sklem, které je vyrobené z uraniové skloviny, pro kterou je typická výrazně zelená barva. Kolekce čítá pouze dvacet kusů. Objekt vznikal mimo sklářskou formu: „Byla to čistě autorská tvorba vznikající u sklářské pece za souhry skloviny a mě s huťákem, který to foukal.“ Jeho cílem bylo vytvořit Ufona, který nemá být děsivý, ale naopak hravý jako sklo samo. Na rozdíl od benátského nebo skandinávského skla nevyžaduje jeho tvorba žádné složité techniky, spíše se řídí fyzikálními vlastnostmi viskózního skla. Roubíčkova díla jsou hojně zastoupena ve významných českých i světových institucích. Dílo pochází z významné sbírky Jiřího Šetlíka.

Stěžejním živlem Jiřího Johna byla země. Hledal elementární tvary, přírodní děje, koloběh usínání a vzkříšení. Osud krajiny obnažený v jediném spícím zárodku života se stává malým kousíčkem naděje v ponuré zimě. Téměř monochromatická kompozice Přezimování s vlnovkami simulujícími modelaci půdy a malým vegetálním ostrůvkem se snaží dotknout metafyzického absolutna. Nesmrtelný brouk, který v mrazu zdánlivě umírá při prvních paprscích světla zvovu ožívá. Jiří Šetlík, z jehož sbírky dílo pochází, jej popsal následovně: “To je ten podivný brouk, který se hrabe ve vrstvách zeminy, neboť přežil proud ledu a je znamením neustálého obnovování života.”

Publikováno:

Zemina, J.: Jiří John. Arbor Vitae, 2019. str. 245

Šetlík, J., Vrba, T.: Jiří Šetlík: Provázejí mne životem. Muzeum umění a designu Benešov, 2019. s. 22 – 25, 30

Pro sochařskou, převážně figurální tvorbu Miloslava Chlupáče, člena Skupiny Máj 57, je charakteristickým rysem silné ovlivnění předválečným kubismem a výrazná objemovost. Lakonická cínová 

plastika torza ženy akcentuje rustikální povrch coby jednu rovinu dynamické práce s hmotou. Vznikla v období, kdy vyučoval na sochařské akademii v Salzburku. Jeho dílo je zastoupeno například ve sbírkách Národní galerie v Praze či Muzea Kampa. Dílo pochází z významné sbírky Jiřího Šetlíka.

Publikováno:

Šetlík, J., Vrba, T.: Jiří Šetlík: Provázejí mne životem. Muzeum umění a designu Benešov, 2019. str. 44.

Stanislav Kolíbal se prosadil svými konceptuálními minimalistickými sochami a instalacemi. Nepokouší se zobrazovat realitu a za každou cenu přicházet s něčím novým. Klíčovou roli v jeho tvorbě sehrává spiritualita, celistvost a životní dílo, které se přelévá do nových vyjadřovacích prostředků smysluplně a uvážlivě. Jeho umělecká forma je syntetická a vůči realitě paralelní, reflektuje základní principy analýzy a syntézy. Dílo Rašení pochází ze sbírky Jiřího Šetlíka a reflektuje konflikt zákonitostí pohybu a náhody. Jiří Šetlík dílo popsal jako “rašení trávy mezi zazděnou přírodou chodníku, která si přeci jen nedá líbit svévolnost člověka a vítězí.”

Publikováno:

Šetlík, J., Vrba, T.: Jiří Šetlík: Provázejí mne životem. Muzeum umění a designu Benešov, 2019. str. 31, 33

Unikátní objekt s názvem Otevřená kniha je sběratelsky velice vzácnou ukázkou rané tvorby světově uznávané české umělkyně Magdaleny Jetelové. Ta se po ukončení studií na pražské Akademii účastí na několika výstavách jasně vymezila vůči oficiální scéně. Její práce měly od počátku blízko ke krajině a landartu, jenž se pro ni zejména po emigraci do Německa v roce 1985, kde žije dodnes, stal signifikantním.  Její síla spočívá v citlivosti vůči expandujícímu prostoru a vášni pro skulpturální dimenzi architektury. Tento osobitý rukopis lze vyčíst například z raných dřevěných objektů oken, které vznikaly na konci 70. let. Do kontextu těchto prací lze zařadit i nabízené dílo Otevřená kniha, která nechává analogicky prolnout dvě roviny pohledu, dva světy – vnější a vnitřní. Bohatá struktura papíru se konfrontuje s pracujícím, decentně vyhloubeným kusem dřeva, který zvýrazňuje trhlina napříč materiálem. V letech 1990 až 2004 učila na Státní umělecké akademii v Düsseldorfu, od roku 2004 je profesorkou na výtvarné akademii v Mnichově. Po revoluci byla tři roky konzultantkou Rady Pražského hradu, v roce 1993 byla poprvé v Čechách vystavena její instalace v letohrádku Belveder. Dílo pochází z významné sbírky Jiřího Šetlíka.

Publikováno:

Šetlík, J., Vrba, T.: Jiří Šetlík: Provázejí mne životem. Muzeum umění a designu Benešov, 2019. str. 74.