Jméno Adolf Loos je nejčastěji spojováno s architekturou. On sám se však za architekta nikdy nepovažoval a tomuto označení se bránil. Navíc architektura podle něj nepatří mezi umění, což ale neznamená, že nemá splňovat estetické ideály. Loos je vidí v harmonii, účelovosti, strohé a důstojné eleganci moderního člověka, zbaveného zátěže starého, v mnohém však i krásného světa. Ať už je to jakkoli, jeho práce v podstatě předběhly, či předznamenaly nástup tzv. moderní architektury. Právě on přišel s pojmem Raumplan, jehož zásady se uplatnily třeba při stavbě pražské Müllerovy, či Winternitzovy vily.
Nechceme ale v tomto článku objevovat dávno známá fakta o brněnském rodákovi Adolfu Loosovi, ale podělit se o knížku (vlastně knížky), které si přibalíme s sebou na dovolenou. Jedná se o znovuvydané eseje a kritiky, které psal pro vídeňské listy a časopisy, včetně několika statí z jeho vlastního časopisu Das Andere (To druhé). Jsou to publikace Řeči do prázdna a Navzdory – Ornament je zločin. První z nich sdružuje texty z období 1897 – 1900, druhá jmenovaná pak mapuje úvahy vydané již ve dvacátém století (1900-1930).
Otázkou je, zda by sám autor ocenil podobu a „řemeslo“, které odvedlo nakladatelství Pragma (Přikládáme foto ze starších vydání Loosových statí), ale pokud se po jeho vzoru podřídíme funkci a trochu potlačíme náš perfekcionismus, jedná se o skvělou knížku. Navíc, díky tomu, že jednotlivé úvahy zřídkakdy překročí rozsah pěti stránek, můžou se s chutí začíst i chorobní workoholici. Knížku můžete kdykoli odložit a zase se k ní vrátit dle libosti.
A věřte, že to budete dělat poměrně často. Ač je většina textů více než 100 let stará, máte často dojem, že byly napsány včera. Adolf Loos si bere na mušku úpadek řemesel, nesmyslný diktát módy, snobismus a další a další nešvary, které bohužel provází naši společnost sice v jiných kulisách, ale v téměř nezměněné podobě i dnes.
Z mého života 1903
Na ulici potkám slavného moderního bytového architekta.
Dobrý den, říkám, včera jsem viděl jeden byt, který jste zařídil.
Ano – a který?
Byt doktora Y.
Co, byt doktora Y? Proboha, raději si ten průšvih nechoďte prohlížet! To jsem dělal před třemi roky.
Ale neříkejte! Podívejte, milý kolego, vždycky jsem myslel, že je mezi námi dvěma principiální rozdíl. Teď vydím, že se jedná o rozdíl časový. Časový rozdíl, který lze dokonce vyjádřit v letech. Tři roky! Už tehdy jsem totiž tvrdil, že je to průšvih – a vy to říkáte teprve dnes.
Podle mého názoru si máme starých mistrů aspoň vážit, i když je neobdivujeme, a proto nechat jejich díla nedotčená. Jednalo by se o zneuctění, spáchané na Rafaelových dobrých duších mrtvých, kdyby někdo kopíroval Sixtinskou madonu s rubensově červeným místo zeleným závěsem, oba anděly s jinými hlavami a místo Sixta a svaté Barbory namaloval svatého Aloise a svatou Uršulu. Jen nepřehánět, slyším říkat stolaře. Jistě, toho by se nikdo neodvážil. Rafael byl malíř. Ale u stolařské práce …
Leckdo možná namítne, že nemá smysl kopírovat to, co staří mistři nedokázali dělat lépe. Sklo je špatné a jedná se jen o malé kousky. Velký mistr by jistě využil všech výhod našeho vysoce rozvinutého sklářského průmyslu, kdyby ho měl k dispozici. Jistě by využil. Ale pak by pro skleněný obraz zvolil jinou předlohu, vyhotovil jiný návrh. Taková zdánlivá zlepšení nikdy nebyla úspěšná. Tyto postavy a toto uspořádání jsou vhodné jen pro tento materiál a kdyby se použilo moderní sklo, musely by se nakreslit i moderní postavy. Když se někomu něco nelíbí na starém mistrovi, měl by ho nechat na pokoji.
Po přečtení navíc lépe pochopíte, proč vzbudil ve své době takový rozruch a často nevoli „oficiálních kruhů“. Část vídeňské společnosti byla jeho díly a kritikou zaskočena a vyprovokována k obranným reakcím. Café Museum se přezdívalo Café nihilismus, obchodnímu domu Goldman a Salatsch na Michalském náměstí, jehož holá fasáda ční přímo naproti honosnému vchodu do Hofburgu, se přezdívalo „obilní silo“ případně „dekl od kanálu. Přesto neustoupil ani o krok.
Pokud se vám zdá článek snad trochu nekritický, máte pravdu. Je to tím, že určité „loosovské“ hodnoty, neústupnost a odmítání kompromisů nejsou cizí ani nám v Arthouse Hejtmánek.
Řeči do prázdna zkrátka doporučujeme!
Chtěl bych o něm říci to, co řekl Kant o logice: Od určitého bodu nemohla ani dělat pokroky, ani retardovat, byla to totiž logika. Jaký pokrok by také mohl Loos zaznamenat? Nezměnil se, změnil se však svět, který přišel zařídit a jenž zařídil. Zvítězil.
Robert Scheu
V souvislosti s Adolfem Loosem se s radostí pochlubíme i jeho tuzemským aukčním maximem, které padlo při vydražení jím navrženého čajového stolku za 520 800 korun. Rekord padl v jarní zahradní aukci Arthouse Hejtmánek
Ořech masivní a dýhovaný, mahagon, mosaz. Ikonický stolek vyrobený firmou F. O. Schmidt Wien. Osminohý, deska s obloučkovým mosazným okrajem, mosazné nožičky. Adolf Loos používá tento model v různých verzích. Identická kopie je ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea ve Vídni (Permanent Collection „Design / Crafts 1890–1938“).
Jak je vidět na první fotografii, tento stolek je i součástí interiéru vily Karma (1904) postavené pro psychiatra Beera, který odešel z Vídně do Montreux.
Napsat komentář