Karel Černý se postavil se před vchodem na AVU a stál tam tak dlouho, dokud si ho nevšiml Jakub Obrovský. Ten ho přijal hned do 2. ročníku. Malíř hlubokého citu a melancholické povahy našel skrze umění cestu ven. Cestu ven ze svého údělu. Je nám ctí, že můžeme jedno z děl tohoto osobitého malíře nabídnout v naší nadcházející zahradní aukci Arthouse Hejtmánek. Zájemci i široká veřejnost si ho mohou prohlédnout na předaukční výstavě, která probíhá až do 6. 7. 2020.
Krušné začátky
Karel Černý se narodil v rodině cukráře a vyučil se mechanikem. Navštěvoval ale večerní kurz kreslení a malování. Jeho matka měla pro jeho tvorbu pochopení a byla mu oporou. Z úcty k ní si později ke jménu připojil “Š” jako Šichová, její jméno za svobodna. Jeho matka patřila k bohaté patricijské rodině a vdávala se přes nevoli rodičů, kteří ji vydědili. Otec Karla Černého zastával spíše názor, že syn si musí vše vydobýt sám. Počátky Černého díla jsou o to nejasnější, že zničil většinu děl vzniklých před rokem 1934. Dochovalo se jen pár útržků formou novoromantických kreseb.
Tíže zemská
Ústředním motivem díla Karla Černého je samota. Cítil se sám mezi lidmi a sám v sobě uvězněn. Jeho tvorba je jakýmsi pokusem o útěk, byť z podstaty marným, což chápal jako svůj úděl. Trpěl vrozenou vadou páteře, která jej omezovala v běžném lidském životě, zejména společenském. Toužil po lásce a nenacházel ji. Po setkání s mořem a pařížskou uměleckou kulturou se sice jeho temná plátna projasnila, přesto v nich i nadále zůstala zachycena tesknota muže, pro něhož se malba stala vším, co v životě miloval a pro co žil. Barvy si míchal z pigmentů sám a kupil je hutně na plátno ve svém vlastním symbolicko-expesivním jazyce. Termín “básnivost” se stal synonymem pro plátna Karla Černého. Jeho “básnivá síla” dokázala na plátno promítnout niterné metafyzické problémy, tak příznačné pro poezii: existencialita, zrod a zánik, láska a smrt, radost a smutek.
/Karel Černý – Naříkající dívka, 1942, foto: Arthouse Hejtmánek/
Barvy, které by se daly krájet
Kolem 40. let 20. století se ve tvorbě Karla Černého objevují zátiší s květy, kde nechává rozehrávat až surrealistickou imaginaci. Také vzpomíná na dětství, kdy s matkou prodával zmrzlinu a k vyjádření exprese využívá ostrou barevnost a odhmotněnou formu. Tato zátiší připomínají iracionální divadlo věcí a stůl se stává jejich jevištěm. Tvary jsou pevně obejmuté konturami, často oválných tvarů. Škála barev a tvarosloví, kterou Karel Černý využívá, působí mnohdy dojmem, že nám nabízí ty nejlepší laskominy z výkladní skříně moderního umění. Jen zakrojit!
/Karel Černý – Zátiší se zmrzlinou, 1938, foto: Arthouse Hejtmánek/
Krajina duše Karla Černého
Neobyčejně koherentní celek tvoří krajinářské práce Karla Černého s jasnými a pevnými pravidly a příznačnou naléhavostí. Proměna jeho malířského výrazu, která se odehrála během čtyřicátých let, vytvořila zcela nový svět snivých opuštěných krajin se skrytými symboly a mikrotématy. Jihočeské krajiny, s patrnou rytmizací prvků a přísnou organizací, tvoří pomyslnou rekapitulaci modernismu v jeho konzervativní poloze. Absenci lidské bytosti jako by tu malíři suplovaly sloupy telegrafního vedení, které však současně mohou být čteny jako jakési kříže či stigmata, jizvy na těle – krajině. Mraky, jímž Černý sám říkal „lívance“, mají funkci emocionálního symbolu. V některých krajinách se pohybují nízko nad horizontem a jsou těžké jako balvan a jindy se klidně a osaměle pohupují na nebi a stoupají stále výš. Jeho energie se ukrývá v hutných pastách, pevných liniích a obrazové skladbě podřízené autorovu vidění krásy, které je osaměle nostalgické.
Doporučená literatura: Lahoda, V.: Karel Černý, 1994, Praha.
Napsat komentář