Lidé ho milovali, nebo nenáviděli. Někdy se u nich tyto pocity střídaly. Josef Vyleťal byl český malíř, grafik, kreslíř, filmový a divadelní výtvarník. Narodil se 18. června 1940 v Brně. Všechno dělal na doraz, obrazy zahušťoval do poslední chvíle. Sám velký Salvador Dalí mu napsal obdivný dopis, kde mu napsal: “Už jsme jenom dva”. Není pochyb, že Josef Vyleťal svou tvorbou dalece přesahoval hranice českého regionu.
Josef Vyleťal patřil mezi nejvýraznější osobnosti českého výtvarného umění 20. století. Vypráví se o něm řada podivuhodných historek, které na sebe mnohdy prozradil i on sám. Nebál se udělat pořádnou legraci – pozvat celou hotelovou restauraci na koňak, jezdit autem jako v akční gangsterce a sníst talíř kaviáru hliníkovou okousanou lžící. Dokázal pozvat lidi na výstavu tak, že se ve dveřích potkal Štrougal s Havlem. Díky své spontánnosti byl v kolektivu velmi oblíben. Často si dělal z lidí legraci a oni to nepoznali.
Jeho umění zpočátku neslo rysy naivismu a okouzlení novými místy a situacemi. V této linii se setkáváme s modernistickými až kubizujícími prvky. Tato jemná a poetizující rovina tvorby Josefa Vyleťala prozrazuje cosi velmi osobního a působí dojmem stenografického záznamu jeho vnitřních myšlenek.
/Josef Vyleťal – Párové obrazy z Paříže, 50. léta 20. století, foto: Arthouse Hejtmánek/
Filozof Vyleťal
Josef Vyleťal patřil mezi velmi hloubavé a sečtělé jedince. Pečlivě studoval filozofická a teologická pojednání. Vytvořil cyklus 14 myslitelů, kam zařadil například německého lyrika Friedricha Hölderlina, jehož počínající projevy schizofrenie, promítnuté do básní, inspirovaly celou éru surrealistů. Dále ale také například Gottfrieda Wilhelma Leibnize, současníka Isaaca Newtona, jednoho z největších racionalistů. Mikuláše Kusánského, který přinesl myšlenku vesmíru, který není nekonečný, a přesto je bez hranic, kterou dokázal přesně zformulovat teprve Albert Einstein o pět století později. A také Abrahám od Svaté Kláry, na jehož kázání se scházelo velké množství lidí díky jeho řečnickým schopnostem a smyslu pro humor, který ironizoval nedostatky bez rozdílu společenských tříd.
Ó žel, kde vezmu já,
když mráz tu bude, růže, a kde
svit sluneční
a stín kde země?
Ční beze slova
mrazivé zdi, a větrem
prapory řinčí.F. Hölderlin – V půli života
V roce 1963 se Josef Vyleťal seznámil s malířem Mikulášem Medkem. Medek se mu stal přítelem i inspirací. Prolnutí surrealismu a existenciality, abstrahování reality a vytvoření surreality vytvářelo zcela nový náboj jeho děl. Hluboké promýšlení témat, úzkostlivě veristické formulování některých detailů usazených do světa pastelových kosmických mlhovin představuje neobyčejně umělecky vyzrálou formu. Josef Vyleťal často využíval symbolu vejce jako kosmologického principu zrození. Ve svých obrazech si kladl otázku – Co se zrodí, když praskne takové kosmické vejce? Zrodí se bůh? Okamžik mezní situace při rozbíjení vajíčka můžeme zahlédnout i ve tvorbě Mikuláše Medka. Mýtický rozvoj a účinek všehomíra promítl Josef Vyleťal jako jinotaj v příbuzném tvarosloví i do obrazu svých myslitelů, inkvizitorů a zvěstovatelů.
Zlatá přilba
Surrealistický námět Zlaté přilby v sobě mísí snovou až halucinační dramatičnost a vytříbenost Rafaelovského rukopisu. Sám Josef Vyleťal říkal, že si chodí pro radu k Michelangelovi, Rafaelovi, Goyovi, Ernstovi a Dalímu. Hledím zlaté přilby dokonalého lesku na svět nazírá nadpozemsky povznesená, až lehce blazeovaná tvář s pronikavým pohledem očí. Tvář je o to působivější svým veristickým pojetím v kontrastu se světélkující zelenou mlhou, která je sama o sobě novou surrealitou. Mystická archetypální figura je snad ztělesněním novodobého anděla, snad dávného božstva jehož atributem se stala zlatá přilba – analogie kosmického vejce, symbolu zrození a božského rozbřesku. V krvavě rudém nitru, které před námi figura rozevírá, vystupuje z chaosu rukou a těl zahalených závojem další nadpozemská tvář – na první pohled se jeví poněkud zasněná, na druhý pohled však vidíme doširoka otevřené božské oko. Změt v nitru tak Josef Vyleťal přetváří v prvek existenciální meditace a nadpozemské krásy. Pravost díla potvrzena Olgou Vyleťalovou, manželkou a spřízněnou výtvarnicí Josefa Vyleťala.
/Josef Vyleťal – Zlatá přilba, 1985, foto: Arthouse Hejtmánek/
„Já musím umět malovat tak, že když se vožeru a zůstanu někde v Kobylisích a zjistim, že nemám na zaplacení a přinesou mně barvičky, tak namaluju majitele tý restaurace s manželkou a dětma naturalisticky tak, že mi vodpustěj tu útratu, daj mi najíst, daj mi cigára, panáka a ještě mi daj na taxíka. Pak můžu mluvit o tom, že umim malovat. Jinak to jsou zbytečný kecy.“
Napsat komentář