Malíř, grafik, pedagog, typograf, keramik a dokonce hokejista. Více než 120 děl ve čtyřech velkých sálech Městské knihovny. Autorka koncepce výstavy Mahulena Nešlehová dokonce uvádí, že se jedná pouze o přibližnou třetinu autorovy tvorby. Dojem, který naplní návštěvníka výstavy se prakticky nedá písemně zprostředkovat. Je rozhodně lepší zažít katarzi osobně – takový je Bedřich Dlouhý.
Šmidrové
Návod na to, jak “nezblbnout” pod tíhou tlaku ideologie 50. let minulého století, našli umělci Bedřich Dlouhý, Jan Koblasa, Karel Nepraš, Rudolf Komorous a Jaroslav Vožniak jeden ve druhém. Jako pánský klub vzniklo neodadaistické hnutí odporu proti konvencím. Šmidrové jako takoví byli bytostně apolitičtí. Na truc všem. Jak sám Bedřich Dlouhý dodává v rozhovoru pro ČT: “Dnešním jazykem řečeno to byl protest. Ne proti socialistickýmu realismu, protože ten nám za to nestál. U toho jsme řvali smíchy.” Přístup Šmidrů by se dal hodnotit jako ryze český – scházeli se u piva nebo ve vinárně U pana vrchního a pěstovali humor. Při ideologickém školním drilu marxismu se bavili kolektivně doplňovanými humornými kresbami.
„My jsme se štítili vypadat jako umělci, štítili jsme se pracovat jako umělci. Hlavní myšlenkou toho sdružení bylo nebýt výtvarným umělcem.“
A tak v ironickém gestu vůči umění založili hokejové mužstvo Paleta vlasti. Publikace Bedřich Dlouhý – Moje gusto, která vyšla k výstavě v Městské knihovně rovněž uvádí: “Žili jsme nadpozemským životem! Naší snahou bylo dělat naprosto neumělecké věci a hlavně v žádném případě nevypadat jako umělci. Naším snem bylo vypadat jako úředník z banky. Protože tehdy vznikala spousta bigbítových a jazzových kapel, my založili českou dechovku.” Koblasa hrál na eufonium, Nepraš na křídlovku.
A kdo je vlastně Šmidra? Šmidra byl policajt z loutkového divadla. Jako zbraň nosil šavličku, kterou si později Šmidrové každý zakoupili v obchodě s hračkami. Jejich hlavní zbraní byl však smysl pro absurdno.
Rukopis Bedřicha Dlouhého
V nezměrném bohatství nápadů a výrazových prostředků nacházíme bravuru Bedřicha Dlouhého. Můžeme sledovat delikátní kresebné linie, hru s prostorem a světlem, které je exponované i skryté. Světelné zdroje vytvářejí jasné plochy na plátnech, kde je plátno projekční plochou. Ke zkoumání světla rovněž patří série inverzí, kdy je světlo pouze tušené a trojrozměrné kompozice vytvářejí působivé iluze. Propracovaná technika asambláže z nalezených objektů se prolíná s klasickou malbou. Z děl Bedřicha Dlouhého je cítit pronikavé soustředění na práci a pečlivě vypilovaná technika díky níž každé dílo působí jako brilantně promyšlené. Fáze tvorby jsou výzkumnými úseky, kdy probíhá testování možností dané formy. Nelze však říci, že je dílo bez intuitivních asociací. Bedřich Dlouhý nikdy díla neskicuje – mohlo by tak dojít k nežádoucímu vyčerpání či ochuzení tématu již v rámci skic.
V díle se střetávají reálné objekty s iluzí, figury a imaginace a působivé detaily vytvářejí kompaktní celek. Krása prochází ironizací, organické kompozice se prolínají se stroji. Stroje vytvořené uměleckým inženýrem Dlouhým podrobují realitu zkouškám a testování. A některé také nedělají vůbec nic. Kde se vzala záliba ve strojích, světelných zdrojích, trubičkách a matičkách? Snad v soutěžích s autem, kde bylo nutné tu a tam něco neustále poupravovat a štelovat.
Jedním z důležitých směrů se rovněž stalo oživování historie – parafrázování s notnou dávkou humoru. Vzniká tak například parafráze Krajkář (1986) na dílo Jana Vermeera, kde se setkáváme s kačerem Donaldem. Později například dílo Zkouška podkladu (2004), které oživuje zátiší reprezentativního typu. Bedřich Dlouhý vrší na plátno hory ovoce, zeleniny, větviček, listů, zvířat i drobných objektů v precizní hře barevných valérů. Jako by se snažil odvrátit pomíjivost této formy.
„Ráj je všude a vede k němu každá cesta, sledujeme-li ji dostatečně dlouho.“
Henry Miller
Výstava
Za velkou přednost této výstavy by se dala považovat její zmíněná různorodost. Bedřich Dlouhý – Moje gusto mapuje různé fáze uměleckého vývoje autora, ale neomezuje je ostrým členěním, nýbrž je nechává prolínat a koexistovat. Výstava je skutečně příjemným estetickým zážitkem a zábleskem milého a šibalského humoru. Vystihnout takovou výstavu pár řádky textu je prakticky nemožné, vřele tedy doporučujeme navštívit výstavu osobně.
Napsat komentář