František Bílek svou neskrytou pokorou a skromností rozkrýval jemné ozvy lidské psychospirituální identity. Nestal se programovým hlasatelem katolicismu, ale intenzivně promítal emoce na projekční plochy svých děl a prožíval bolest doby tady a teď. Jeho pojetí náboženství je natolik osobní, že se stává jeho lidskou zpovědí, kterou neváhá ukázat navenek. Umění jako výraz, ne však cíl. “Já jsem právě tak knězem jako vy! Mezi námi jest jen ten rozdíl, že vy jste knězem na smlouvu a já beze smlouvy.”
Jak se jen chopit obtížného úkolu charakterizovat tvorbu tolik niternou a symbolistickou jakou je tvorba Františka Bílka? O svých dílech hovořil jako o třískách, které lidské nitro již nedovede spoutat. Všestranně nadaný František Bílek se proslavil jako sochař, grafik, kreslíř, keramik, ilustrátor a dokonce architekt. Úhelným kamenem celé Bílkovy tvorby se stalo hluboké náboženské přesvědčení. Každé dílo lze považovat za jednu z autorových modliteb.
Dětství Františka Bílka
V jihočeském Chýnově se v rodině Františka Bílka od nepaměti provozovalo kolářské řemeslo. Snad již tam se zrodila jeho láska ke dřevu a výjimečná schopnost s tímto materiálem dovedně pracovat. Vynikal v rukodělných činnostech, ministroval v kostele a miloval hudbu. Příhodu z autorova dětství, kdy zachránil tonoucí děvčátko, uvádí jeho švagr Vilém Nečas, později vydanou v knize Bílek, svědectví o bratru Františkovi (2015):
“Doma si malý, umáčený zachránce netroufal přiznat se ke svému činu a teprve když maminka zachráněného dítěte přišla poděkovat, celá věc vyšla najevo. Chlapec od ní dostal za odměnu zlatku. A právě tato zlatka a něco našetřených drobných peněz, získaných od pana faráře za ministrování, umožnily mu pak zakoupení svatých obrázků. Doma to však považovali za marnotratnost a chlapci útratu vyčetli. A tu se hoch pokusil obkreslovat si obrázky, které se mu líbily, sám. Dařilo se mu to a jeho zájem o kresbu rychle vzrůstal.”
Studium, Paříž a Golgota
František Bílek nastoupil na akademii roku 1887 k profesoru Maxi Pirnerovi. Jako student se ukázal neobyčejně pilným a vytrvalým a brzy své spolužáky v kresbě technicky předstihl. V druhém roce, kdy začali žáci používat barvy, došlo však ke zlomovému momentu a Bílkovi byla zjištěna barvoslepost – malířem se tedy stát nemohl. Šťastným řízením soudu jej Pirner umístil k profesoru Josefu Mauderovi a z kreslíře se Bílek proměnil v sochaře. Jeho znamenitost potvrzuje i to, že jej rektor akademie Julius Mařák pořádal o portrét a později jej následovala i jeho dcera. Jako projev uznání dostal František Bílek stipendium a odjel do Paříže.
V Paříži se seznámil se Zdeňkou Braunerovou, v níž našel přítelkyni a ta jej seznámila s Alfonsem Muchou, Luďkem Maroldem a Vojtěchem Hynaisem. František Bílek navštívil Louvre a soudobé umění, se kterým se setkal, v něm vzpudilo vlnu odporu. Prostředí líbivých nahot jej individualizovalo natolik, že se jeho tvorba ještě více přimkla k Bohu. Vznikají plastiky Golgota a Orba, které v českém prostředí vzbudily prudký nesouhlas. Profesor Myslbek se na Bílka rozkřikl: „Pro tohle jste do Paříže jezdit nemusel! Jak chcete jednou uživit ženu a děti?“ Bílek se vzdorem v duši, který po návštěvě Paříže udělil jeho tvorbě jasný směr, tato díla ale ani nemínil k obživě. Stala se výkřikem jeho protestující spirituality a vnitřní výpovědí o jeho přesvědčení.
Ukřižovaný Ježíš
Strhující náboženský výjev z Golgoty zpracovává Bílek jako symbolický obraz vykupitelství a odevzdání. Na kříži samém jsou upevněna břevna s provazy na nichž je Kristus ukřižován. Autor působí dojmem, že je na plaketě vystavuje jako opravdové memento vykoupení. Jak píše Vilém Nečas v knize Bílek: Svědectví o bratru Františkovi: „Je to strom života, svaté dřevo Vykupitelovo, kříž triumfální! Tělo Kristovo na něm neklesá, jako na obvyklých křížích, v malátné, zedrané, bezmocné agonii smrti, není děsivým cárem masa a kostí, zachyceným před pádem hrůzyplnými hřeby – překonává zákon hmoty a přitažlivosti zemské.“
Vidíme tělo rovné s otevřenou náručí a tváří sice poznamenanou bolestí a krvavými krůpějemi, ale v uvolněné kontemplaci přijímající svůj osud. Možná autor zachytil právě okamžik, kdy Kristova duše již nevnímá hmotný svět a vznáší se ve světě nehmotném. František Bílek mistrně diváka odpoutává od aktu utrpení a přenáší ho přímo k podstatě děje a symbolice Kristova ukřižování. Všestranně nadaný umělec se věnoval i grafice a svá díla mnohdy opatřoval texty ve vlastním navrženém písmu jako je tomu i v případě plastiky, jíž nabídne Arthouse Hejtmánek ve Večerní aukci dne 10.12.2019. Varianta tohoto kříže v patinované keramice se nachází v Galerii hlavního města Prahy pod inventárním číslem P – 1483.
/František Bílek – Ukřižovaný Ježíš, foto: Arthouse Hejtmánek/
“Není nic smutnějšího pro ješitnost lidskou, jako když na výši své slávy musí uznať, že na čem se sláva její zakládá, je ničím.”
František Bílek, Confiteor umění
Literatura: Nečas V., Bílek: Svědectví o bratru Františkovi, 2016.
Napsat komentář