Dějiny umění nehovoří příliš často o dvojčatech, která by celý svůj život zasvětila malířské tvorbě. Právě takovými dvojčaty jsou “Válovky” – Jitka a Květa Válová. Jejich dílo tvoří prolínající se a nedělitelný celek plný citlivosti vůči lidskému údělu. Jak mohou dva rozdílní lidé tvořit nezávisle a zároveň vyprávět stejný příběh? Květa Válová a Její sestra Jitka se v tvorbě staly jednou duší s dvěma těly.
Jitka i Květa Válovy kreslily a malovaly od doby, kdy udržely tužku v ruce. Když jedna malovala obraz, věčná přítomnost té druhé ji doprovázela. V každém tahu Jitky je i kousek Květy a obráceně. Vlastní svět, který si vytvořily a ve kterém se částečně uzavřely, jim umožňoval vysokou míru koncentrace. Základním rysem onoho světa “Válovek” se stal silný morální princip a sociální cítění. Sestry Válovy se soustředily se na existenciální témata, síly přírody a personifikovaly základní principy lidského bytí. Střety energie, pohyby a kontrasty promítaly do figur, které se stavěly k určitým situacím, aby je niterně prožívaly. Vkládaly na plátna zápasy mezi lidmi i introspektivní zápasy samy se sebou – zápasy uvnitř duše. Chtěly, aby obrazy po dokončení začaly žít vlastními životy. Míra vcítění do všeho, co malovaly, tak stvořila neobyčejně autentický vhled do palety lidských emocí.
Malířský rukopis
V monografii vydané roku 2002 je rukopis sester Válových popsán takto:
“Za celý tvůrčí život se sester Válových nedotkl žádný směr a žádná móda. Kreslí a malují neustále totéž: kosmický i lidský úděl. Ve všech obrazech obou sester se vždycky vzdouvá síla tvarů a pohybu. Co neunesou myšlenky tématu, unese energie čar a barev a monumentalita expozice. Ty dvě drobné ženy se svými velikými plátny dívají na hemžení a přelévání světa stále stejné ode dne, kdy se přelévaly oceány a uléhaly kontinenty.” Jitka i Květa Válová přecházejí z osobní introspekce do důkladného zkoumání metafyzických archetypů. První skica často předchází malbu o několik let, zatímco ji autorka podrobuje dalším přípravám. Rukopis Květy Válové se vyznačoval hutností, větší stavebností, naturální robustností a předmětností. Výraz Jitky Válové působil mnohem subtilněji – jako éterický a odhmotněný s větším důrazem na duchovno.
Rok 1968
Krize roku 1968 vyprovokovala vznik několika děl, která vypovídají o tísni, strachu a údivu. Monumentalita, postavy golemů a ztráta barevnosti zpomalují celkovou dynamiku obrazů. Pohyb je utlačován tíží, jednotlivec masou. V blížící se Večerní aukci Arthouse Hejtmánek nabídne dílo z roku 1968 pod názvem Čtyři proti všem. Lidské postavy vyplňují celou kompozici obrazu, těsně tělo na tělo v monochromatické barevné škále a vytvářejí téměř obrovské kolektivní sousoší. Stupňováním odstínů dosahuje autorka plošné plasticity shromážděného davu a nutí diváka těkat očima mezi postavami ve snaze zahlédnout pohyb. Stovky lidí se soustřeďují kolem mírně decentralizovaného tmavého ústředí. Postavy v pietní úctě obklopují čtveřici bezvládných těl v temném epicentru obrazu. Vydáni na milost všem, odkazují čtyři postavy pravděpodobně na událost z října 1968. Čtyři poslanci se odvážili hlasovat proti smlouvě se Sovětským svazem, která měla okupaci Československa legalizovat. Za to je samozřejmě čekaly represe a sledování. Jedná se o bezesporu výjimečný, dosud nepublikovaný obraz Květy Válové.
Jitka a Květa Válová stvořily na plátnech detailní záznam své živelnosti, spontánnosti a lidskosti. Plátno je zde prostředkem vyjádření jednoty bytí, ceny člověka a života. Jak uvedl Emanuel Lévinas: “Nemůže už ta nejobyčejnější zkušenost člověka, který se staví na místo druhého, obsahovat výsostný smysl toho, že “já je někdo jiný”?”.
Výtvarnické konfese – Jitka Válová česká televize – dokument
Napsat komentář