Být umělec, neznamená žít v jiném světě – Santiago Calatrava v Praze

Santiago Calatrava, ve švýcarském Curychu působící mezinárodně respektovaný architekt, sochař a malíř se představuje v pražském Domě U Kamenného zvonu na výstavě s názvem Art & Architecture. V rozsáhlé komplexní přehlídce je vybráno zastoupení nejvýznamějších Calatravových architektonických modelů, a prostřednictvím dalších návrhů, skicáků, maleb i monumentálních soch, poskytuje jedinečný vhled do tvůrčího procesu předního španělského architekta. „Výstava je výjimečným pohledem na Calatravovo neustálé hledání unikátní umělecké cesty a na způsob, jakým rozvinul své originální architektonické tvarosloví, velmi vzdálené veškerým konvencím i zavedeným pravidlům jeho doby, a to v jistém smyslu i prostřednictvím sochařství,“ říká kurátorka výstavy Cristina Carrillo de Albornoz.

“Pohyb dává tvarům úplně nový rozměr, jako by byly živé. Místo abychom si nějakou budovu představovali jako skálu, můžeme ji přirovnat k mořskému vlnobití nebo květu, jehož okvětní plátky se zrána otvírají.”

Cit pro pohyb a napětí jsou charakteristické rysy poetického architektonického stylu, jehož hlavním zdrojem inspirace jsou formy a tvary světa přírody a lidská anatomie. Calatravu oslavuje výstava nejen jako architekta, ale také jako výrazného umělce – sochaře a malíře – představuje velkoformátové malby a kinetické a abstraktní sochy spolu s velkolepými architektonickými modely některých z jeho nejznámějších projektů. Jedním z jeho enigmatických děl je v roce 2016 dokončený terminál World Trade Center v New Yorku ve tvaru vzpínajících se křídel.

Jeho první stavbou na území USA bylo rozšíření Muzea umění v Milwaukee od Saarinena, kde použil obdobný princip s tím, že křídla jsou pohyblivým elementem. Vytvořil však také celou řadu vynikajících mostních staveb, mezi jinými na Canale Grande v Benátkách nebo Strunový most v Jeruzalémě. Mezi jeho nejrozsáhlejší realizace patří Město umění a vědy ve Valencii 1991–2005, odkud pochází.

Calatrava projektoval více než 40 mostů po celém světě a výstava mimo jiné představuje i ambiciozní projekt Sharq Crossing. Calatravův návrh zde počítá s výstavbou tří mostů, jež na jedné straně ústí na pobřeží a na druhém konci se zanořují do vod Perského zálivu – respektive mizí v podmořském tunelu. Komplex vzájemně propojených tunelů o celkové délce 10 km by spojil finanční čtvrť West Bay a kulturní čtvrť Kataru s mezinárodním letištěm Hamad. Realizace měla být původně započata před třemi lety tak, aby tunely mohly sloužit v roce 2023, kdy se koná Světový pohár FIFA. Katarská vláda ale projekt za 12 miliard dolarů zatím odložila. Důraz kladený na estetiku při navrhování tohoto typu staveb je okamžitě patrný. Počítačová vizualizace, jež zamýšlenou architekturu představuje z pohledu letícího dronu, vypadá jako futuristický film. Návštěvník se několikrát musí “proletět”, než pochopí, že most mizející pod hladinou je reálným návrhem pro skutečné místo ve městě Dauhá.

­

V osobnosti Santiaga Calatravy se mimořádným způsobem spojuje tvůrčí představivost architekta, který své práce modeluje sochařsky, s vynikajícími schopnostmi inženýra a statika. Jeho stavby působí jako monumentální skulptury. Každý projekt koncipuje jako živý organismus, jehož všechny části jsou ve vzájemném vztahu. Jeho dílo proto bývá přirovnáváno k dílu Franka Lloyda Wrighta a Antoni Gaudího. Často se inspiruje lidským nebo zvířecím skeletem a mechanikou tělesného pohybu, což odpovídá jeho představě architektonického díla jako estetického prvku, naplněného životem.

Z gotiky přejímá jednoduchost struktur, ale opěrné systémy, které gotickou stavbu zvnějšku přísně uzavírají, nahrazuje mnohem přirozenějšími a účinnějšími opěrnými prvky, vycházejícími ze struktury živočišného skeletu, které svádějí tíhu stavby přímo do terénu. Častým prvkem jeho staveb jsou markýzy jako kryt různých přístupových zón. Ze stavebních materiálů používá především ocel a beton převážně bílé barvy. Tyto materiály kombinuje zejména se sklem. Všude, kde Calatrava staví, se jeho stavby výrazně zapisují do horizontu místa, stávají se architektonickým symbolem města a dodávají jeho obrazu svébytný charakter.

Auditorio de Tenerife “Adán Martín”, budova s koncertní síní v Santa Cruz de Tenerife / foto:Simona Martínková

Nejinak je tomu např. i u Auditoria na Tenerife, budovy s koncertní síní ležící ve městě Santa Cruz de Tenerife, hlavním městě Kanárských ostrovů. Tuto dominantu můžeme pozorovat již z nádraží při cestě na zlatou pláž Playa de Las Teresitas v jižní části přístavu na břehu Atlantického oceánu. Stavba započala v roce 1991 a otevřena byla v roce 2003. Úkolem nebylo postavit jen koncertní síň, ale vytvořit také dynamické, monumentální dílo, jenž by se stalo také symbolem pro tuto oblast. Krom velkého sálu s 1558 místy k sezení se zde nachází ještě komorní hudební sál se 428 místy. Budova Auditoria na Tenerife, charakteristická svou betonovou skořepinovou střechou ve tvaru ohnutého trojúhelníku tyčící se nad okolní domy, je považována za nejlepší moderní stavbu na Kanárských ostrovech a jednu z nejvýznamnějších staveb španělské architektury.

“Dospívám k závěru, že na výstavě není nejdůležitější ani tak má práce, jako propojení mých prací vždy s konkrétním místem, kde se koná, městem, náměstím. Jako architekt jsem procestoval Evropu, svět. Některá místa si automaticky spojuji s hudbou, to je třeba Vídeň, nebo s architekturou, to byl Řím – dokud jsem nepoznal Prahu,” říká dnes šestašedesátiletý architekt. “Tady je všechno napojené na architekturu, široké bulváry, malé ulice, prostranství, samotná řeka, na níž je navázané. Praha je město, které samo hovoří o architektuře. Snažím se všude architekturu vnímat, Praha je v tomhle ohledu město výjimečné,” uvádí.

Autor:
Simona Martínková
Kurátorka Arthouse Hejtmánek

­